H.O.K.N. :kronika akcí HO Karla Němce

kronika akcí horolezeckého oddílu
Kronika

aktuálně , 2010 , 2009 , 2008 , 2007 , 2006 , 2005 , 2004 , 2003 , 2002 , 2001 , 2000 , 1999

2002

Výjezdní zasedání Kaitersberg (7.-8. září)
Byla jsem pověřena napsat o této události. Tak dobře Vám tak. Vyjíždělo se od nás v 8 hod. Ondra k nám doběhl téměř včas,přesto že se vracel pro klíče. S Liborem a Ali jsme měli spicha na Borech. Museli jsme je přesvědčit, že Německo není kolonií Čech a že pasy skutečně potřebují. Jinak byla cesta v pohodě.
Na parkovišti v 10:30 pod Kaitersbergem už čekal Petr Z. a Pípa s Karlou a Vencou (Lídovka se chudák učila na buňce).
Když jsme dofuněli nahoru, skoro nikdo tam ještě nebyl. Vrhli jsme se do toho.
Na ,,Kajtru" jsem byla poprvé a proto jsem náčelníkovi na cestě 6+ REVE, kterou jsme začínali oznámila, že si jí dám jako druhá (abych si omakala mátroš). Petr jí dolezl a než jsem se obula, stáhl mi pro jistotu lano dolu. Prý o mém omakání nic nevěděl.
Když Pípa jistil Petra Z., který lezl na druhým na cestě NEUN WESTKANTE 7- , diskutoval s námi tak, že mu nechal lano v dost velkém průvěsu. Když to Petr zjistil, zmohl se jen na tři slova: nečum a dobírej!!!
Davy lidí se stupňovaly, ale přesto jsem s Petrem nepřeslechla rozhovor mezi Ondrou a Ali na druhé straně skály:
   Ondra: neboj se
   Ali: já se bojím
   Ondra: stačí když roztáhneš nohy
   Ali: nejde to
   Ondra: nic se Ti nestane
Později jsme zjistili, že Ondra radil Alence při slaňování a Libor byl u toho.
Po obědě za námi dorazila rodinka Ládi Černého.
Náčelník mi doporučil cestu SCHWEINE IM WELTALL 6+. Vylezl jí ukázkově a byl nadšen. Moc se mu líbí. Tím jsem znejistěla. Přestože mi moc nebaví lézt na druhým, udělala jsem moc dobře, že jsem jí tak lezla.Teď už vím co znamená vzdušná cesta.
Cestu NEUN OSTWAND 7, do které se Pípa pustil, chtěl několikrát vzdát. Když mu ale náčelník řekl, že jí nedolezl, ožil a hned byl nahoře. To už bylo odpoledne a pomalu jsme chtěli odjet. Já jsem ale měla ještě na něco chuť. Náčelník mi doporučil cestu FREITOD 7 a já se nenechala přemlouvat. Petr Z. už nelezl a měl náramnou radost z toho, jak mě bude slovně dostávat (s Petrem si totiž výborně rozumíme ve velkých diskusích. Zvlášť když jde o pokl. lina). I přes Petrovo peprné řeči jsem cvakla první nýt. (Ondra tahal naproti svoji první 6+ REVE) Ke druhému jsem to zkoušela asi 10x. Vždycky jsem si nalezla kousek pod něj a zase se vrátila. (Ondra jí mezitím zdolal). Všechny jsem začala docela dobře bavit a myslím, že jsem je i uspokojila. Po 11. těsně pod nýtem mi to ustřelilo a já měla za sebou svůj první pád. Konečně. Divadlo skončilo, a tak jsme sbalili věci a odjeli do Ž.Rudy za Lídovkou na buňku.
Tam jsme vybalili a šli do hospody. (i s naučenou Lídovkou) Vzali jsme to zkratkou přes louku, která byla lehce podmáčená. V hospodě se k nám přidali Bob a Moma. Asi ve 20 hod odjeli Černojc spinkat. Kolem 22.hod byli Ali s Liborem prý ospalí a šli na buňku. Pípa jim dal náhradní klíče a vyrazili. Já s Petrem a Ondrou jsme šli asi za 15min za nimi. S Liborem jsme byli domluveni, že nám seběhne dolu odemknout (buňka je ve druhém patře). Šli jsme po silnici (kvůli vodě na louce). U baráku byla tma, ale Ondra 100% věděl který zvonek zmáčknout. Během chvilky ,,Libor" seběhl dolů a měl trapnou otázku: ,,Kdo je tam?" Bez váhání jsem odpověděla: ,,Fantomas" (kdo by to asi tak byl). Dveře nám rozpačitě otevřel cizí pán. Když zjistil, že nejsme fantomasové, pustil nás dovnitř a byl v pohodě. Omluvili jsme se a slíbili, že jeho zvonku se už nedotkneme. Nahoře jsme ťukali, bouchali a nic. Byli jsme uvězněni na chodbě. Naštěstí Libor s Ali asi za 10min přišli. Zjistili jsme, že se dobývali do jiného baráku.Vchod si odemkli, ale buňku nahoře naštěstí ne. Vrátili se k Pípovi pro správné klíče (stejné) a cestu naštěstí už našli. Cestou si umyli na louce boty i s nohama. Pro jistotu jsme ty mokré boty Liborovi na chvilku schovali. Do rána už nic zajímavého nebylo.
Po snídani jsme odjeli znovu lézt. Karla s Vencou s námi nejeli a Pípa si chtěl užít Lídovky, tak přijel za námi déle.
Cesty co vybral náčelník byly super. Až na tu vzdušnou. A právě tou nám Ondra zvedl adrenalin, neboť jí chtěl vytáhnout. Naštěstí si to v půlce rozmyslel. Pípa to dovytáhl.
Cestu SUNSHINE 6 jsem lezla doslova zuby nehty.Téměř nahoře jsem zvláštním způsobem zvedla hlavu a ťukla se lehce šutrem do zubu. Prasknul.
Přibližně kolem 14.hod jsme sbalili věci a odjeli domů.
Myslím si, že se výjezdní zasedání povedlo. Těším se na další akci, kterou je asi až přeskok. A komu se to nelíbí, ať si prdel políbí.
Katka
P.S. Libore,ten předposlední řádek rozhodně nemaž.

nahoru

Zbojanda (24.-31.8.)
Poslední prázdninový týden jsme se vydali už tradičně do Tater, tentokrát vyzkoušet pohostinnost nově zrekonstruované Zbojandy a nedostupnost okolních štítů. Složení výpravy: Novomanželé Petr & Katka Náčelníkovi, Pípa (+ později dorazila Lída), Zyký, já, čekatelé Fido a Pájoš, z přidružených pak Honza H., Petr Z. (jinak také Dr.Zý), Špalíček, Vláďa Č. a Beny.
Úvodem si neodpustím několik souhrnných slov k ubytování a stravování: Kam se hrabe Jílek, to se nedá srovnat!!! Po zkušenostech z některých jiných chat jsme byli už v sobotu po příjezdu opravdu příjemně překvapeni, hlavně po stránce kvality i kvantity jídla. Taky trpělivost zaměstnanců chaty je třeba vysoko ohodnotit, vždyť dvanáctihlasý pijácko-pěvecký sbor HOKNu (na společném účtu pod krycím jménem "pán Bílek") se snažil zapět své kánony téměř každý večer. A přiznejme si, těch plachých písní byla spíš menšina. Ale personál (včetně sličných brigádnic) byl v pohodě, jak by řekl Fido - prostě super, víš co!?!
Hlavní program samozřejmě byl lezecký, takže jsme se už v neděli vyškrábali zčásti na Východní Vysokou (S hřebenem z Prielomu), zčásti na Vých. Slavkovskou vežu (SV hřebenem od Vareškového plesa). V pondělí si čtyři Petrové a Fido s Pájošem postupně dopřáli výstup na Ostrý štít, zatímco turistické kvinteto nás ostatních stačilo na Svišťový štít a Hranatou vežu, dokonce s vodáckým zakončením na Ľadovém plese. Další den Fido + Pájoš zkoušeli vylézt Motykovu cestu na Širokou vežu a zaznamenali zajímavý prvovýstup, takzvanou "březnickou variantou"; kluci se sice trochu vybáli, ale jinak paráda, víš co!?! My ostatní jsme zkoušeli štěstí žebrem JZ stěny na Javorový štít, ale nějak to nebylo ono a tak jsme po dvou délkách slanili. Další program nám obstaral jeden ze slovenských kolegů (tímto zdravíme Mikiho z Bratislavské Lokomotivy), který se rozhodl z Ostrého štítu odletět v podvěsu vrtulníkem. Pád kamene tentokrát odnesla "jen" noha, ale dobrý konec túry přece jen vypadá jinak...
Ten večer přijela Lídovka a ráno odjel Honza, takže nás zůstalo zase dvanáct. Zyký s Petrem Z. ve středu ráno vyrazili z Prielomu přes Vých. Vysokou na Westerov štít; já s Pájošem a Lídová s Pípou jsme skončili stejnou trasu už na Kupoľe a vrátili jsme se zase přes Poľský hrebeň a Prielom. Špalíček to obešel až přes Slezáč, ostatní si vychutnali teplo pelíšku na chatě.
Ve čtvrtek, když Nováci a Pájoš odešli dolů, přišla na řadu Široká veža. Já, Špalíček a Vláďa jsme oběhli obě Studené doliny a vystoupili nahoru hřebenem z Priečného sedla, zatímco Fido a Zyký konečně našli tu správnou Motyku, takže jsme se sešli na vrcholu. Pípojc a Dr.Zý si ten den vyšli na Svišťák.
V pátek jsme vyrazili v pěti na Ostrý štít: dva Petrové (Zyký a Zý) z Bielej lávky, já jsem díky své děravé hlavě a zapomenutým lezečkám dělal společnost Pípovi a Lídě v lehčí variantě Häberleinovy c. Odpoledne nás opustili i Pípojc, zbylo nás tedy sedm statečných mužů. Večer jsme po výborném smažáku statečně míchali horcovou s plechovkami Géčka (Beny dokonce ustál i místního točeného Steigera), což mělo zajímavé následky (jen tak namátkou - Fidova akrobacie a řehot na lůžku, moje názorná instruktáž v základní česko-polské konverzaci atd.). Ráno už jsme pak jen zatlačili slzu a smutně se rozloučili s útulnou chatou i s horským ozónem na WC. Zpívání častušek po cestě dolů nám odchod usnadnilo jen trochu, a tak jsme domů vyrazili skoro neradi.
Teď by to chtělo nějak shrnout, takže: Počasí vyšlo slušně, po stránce výkonostní to byl týden vcelku úspěšný, soutěž o držku roku nepřinesla žádné nové výkony. Za rok ať se tatranské chaty třesou, chystáme se zase na tah.
P. S. Ještě úplně poslední poznatek je z cesty domů - příště až pojedeme z Tater, rozhodně nestavět v hospodě Malinka na večeři "co dnes běhalo po dvoře", ani na fernet s muší přílohou!
zapsal Ondra

nahoru

Norsko (I.část)
4. -27. 7. 2002

4. 7. 2002
20.00 odjezd
- hned po odjezdu jedeme blbě - na Cheb místo na Vary
- projíždíme Hvížďany a polevu se nachází stádo skotu - Robert konstatuje, že i tato zvířátka jsou inteligentnější než on - někde u Úněšova přestala jít vysílačka
22.30 někde u Aše
- zastávka u pumpy - Láďa jí prstem vykydlou Bohunku z baťohu - Robert nám spravil vysílačku - Před Aší nás stavěli policajti a hrozili pokutou - všichni vzadu neměli zaplý pásy
23.10 opouštíme republiku - pro náš náklaďák špatnej přechod

5. 7. 2002
0.30 potkali jsme partičku šílenejch němců na parkovišti
5.30 Noskojc maj něco s kolem
7.25 s pětiminutovou rezervou stíháme trajekt - jeli jsme 1000 km
7.30 najíždíme na trajekt Trelleborg
8.35 uvelebujeme se na 9. palubě a snídáme
- Láďa dostává pochvalu za snídani - tvarohový, jablečný a makový závin - Průběžně hrajeme pexeso - vyhrávám já, podruhý Láďa
11.35 přistáváme
11.55 provážíme alkohol
- Pípa plynule šprechtí anglicky se švédskou celníkovou
13.00 stavíme na oběd někde na parkovišti s mohylama
- k obědu je Láďovo kuře, který mělo bejt včera k večeři - pak sedám za volant a řídím 250 km směrem ke Göteborgu - potom spim a probouzím se někde při pobřeží - stavíme a jdeme se kochat mořem- pak začínáme hledat místo na spaní - zajíždíme kolem chatiček k lesu- vaříme kuře a kolínka - Ondra si peče buřty - Probíhá škádlení mezi Psí boudou a Domečkem
22.50 jdeme spát - pořád je světlo
kolem 02.30 tma typu šero
6. 7. 2002
8.00 nástup na snídani - buchtičky s tvarohem - nemůžu najít tyčky od stanu - 3x jsem prohledala stan a kde si myslíte, že je Pípa našel? No, ve stanu přece.
9.20 odjezd směr Uddevalla
9.30 jsme u Vitlycke muzea - narodila se Eliška , zapíjíme to ořechovkou
10.20 procházka u muzea
11.54 přicházíme z prohlídky - zase jíme / dlouho jsme přemejšleli co je Gebärmutter- díky francouzštině jsme na to přišli l´uterus = děloha, zobrazována jako puntík mezi nohama ženských postav/
12.45 odjezd směr Ušlu
13.25 poprvé tankujeme u medvěda na kartu
13.50 přijíždíme na hranice N-S nastává okamžik O - předtím ještě fotíme 1. Fjord, který vidíme - Iddefjorden - už máme jen 88 km do Osla a pořád žádný hranice- Láďa už lituje, že si nevzal víc Becherovky - ASI JSME TO PROVEZLI!
15.35 platíme 15 NOK za vjezd do Osla - vyrážíme do Muzea vikingských lodí a Muzea Fram, někteří jedinci stihli i Muzeum Kon-Tiki
19.20 za oslem Oslem - nevíme kam jedem - nakonec jsme našli, co jsme hledali- park a jezero uprostřed Osla - vaříme na parkovišti, jezdí okolo nás autobus a kousek jsou koleje místní univerzity
24.00 jdeme spát

7. 7. 2002
7.00 budíček
9.19 dorážíme na parkplac a jdeme do města - prošli jsme Vigelandův park, viděli radnici a parlament, hlavní třídu a královský palác - prohlídli jsme si i výstavu fotek Earth from the aire, která byla před radnicí
13.25 vyjíždíme na E16
13.48 začíná pršet / ale je zajímavý, že vždycky prší jen chvilku /
15.25 odjíždíme z parkoviště, kde jsme obědvali - zasedli jsme stoleček se stříškou nějakejm němcům / vypadalo to , že Robert dostane do huby, ale nakonec to dobře dopadlo / - k večeru jsme dojeli do Hardangerviddy - večer se všichni připravují na zítřejší dvoudenní přechod - značně se snížila teplota, zatímco v Oslu jsme chodili v kraťasech, tady jsme oblíkli všechno co máme
22.50 jdeme spát s tim že ráno v 7 vyjdem

8. 7. 2002
7.00 "Láďo 7 hodin! "Hmmmm." A dál nic.
8.45 pomalu se hrabeme ze spacáků
11.00 máme konečně sbaleno a jsme po snídani - zaparkovali jsme u Fagerheimu - zaplatili jsme 30 NOK / auto /den parkovné
11.30 vyrazili jsme směrem do hory /1,5 hod k 1. Chatě a pak 8 hod k bivaku/ - stany nenesem - cesta vede samejma udolíčkama, kolem jezer a podél řek - po 5ti hodinách už se nějak vytrácí požitek z turistiky
17.15 začíná pršet
20.00 někde jsme asi minuli odbočku k neobhospodařované chatě a bivak už asi nenajdem- v dálce vidíme světýlko - asi hytte
21.40 dorážíme k chatě Finse - je tu celé městečko - domlouváme se s chatařkou na spaní v dormitory za 160 NOK /osoba - spaní na pryčně ve spacáku - to jsme ještě netušili, že ho máme všichni mokrej /kromě Jany a Ládi / - všechny věci sušíme v místní sušárně, která má vytápěnou podlahu - dostali jsme termosku s čajem
23. 00 jdeme spát a průběžně během noci chodíme ždímat věci a hlavně spacáky

9. 7. 2002
9.00 kluci přichází s nápadem, že by se sem mohlo dát dojet autem - vzápětí zjišťují,že sem jezdí jenom vlak - nakonec jsme se domluvili, že někdo pojede s báglama vlakem a zbytek půjde nalehko k Haugastolu a stopem se dojede pro auto - Staňka, Ondra a já pojedeme vlakem
11.00 ostatní vyráží po silnici, která lemuje trať
12.48 nasedáme do vlaku - 85 NOK / osoba
13.07 vysedáme v Haugastolu a já s Ondrou vyrážíme na stopa, tak za 10 minut nám zastavuje takovej dědula- napřed nám řekl, že nás vezme jen 3 km, ale nakonec nás tam odvezl /celkem 12 km / Finse - Haugastol 28 km - pak se vracíme autem na nádraží, kde je Staňka s báglama a u místní restaurace s parkplacem čekáme na zbytek
14.30 Ondra se rozhodl, že ještě ujede 9 km po prašné cestě směrem k Finse, aby to ostatním ještě zkrátil, ale má to háček: 30 NOK mýtné - Ali zjišťuje, že na chatě nechala mikinu
15.35 zase začíná pršet
16.20 přijíždí auto s ostatníma - vyrážíme směr Bergen - Robertovi dochází benzín - konečně jsme našli pumpu - vytrvale leje - projeli jsme se trajektem Brimnes - Brurarvik - hledáme odpočívadlo se stříškou, abychom mohli uvařit - našli jsme ho tak 100 km od Bergenu - tady jsme uvařili 1. Kuře s rýží - spaní proběhlo na kamenné plošině přímo u moře

10. 7. 2002
8.00 hrabeme se ze spacáků - snídáme vánočku s marmeládou a mejeme se i s hlavou na záchodě pro vozíčkáře
10.03 odjezd směr Bergen
10.30 zastávka u vodopádu Steindalsfossen
13.00 konečně jsme zaparkovali a vyrážíme do Bergenu - 1. Kam jsme se vydali je rybí trh - nakoupili jsme lososí podkovy / 50 NOK á kg / a uzený makrely v pepři / 18 NOK á ks / - ochutnali jsme housku se syrovým lososem a syrovýma krevetama / 20 NOK á ks / - pak jsme prošli starý městečko s dřevěnýma hauzama
16.00 odjíždíme z Bergenu - zastávka u vodopádu Twindefossen - kousek za Bergenem máme na tachometru už 2000 km
16.45 zase začíná pršet, ale za chvíli přestalo - jedeme směr Voss-Vik
19.20 zastávka ve Viku - kamennej kostel z r. 1170 a dřevěnej z r. 1140 Hopperstad Stavkyrkje
20.00 trajekt Hella - Láďa lovil mičudu v moři, naštěstí úspěšně - už od 19. 00 hledáme místo na spaní, nalézáme ho v 19. 30 a není to nic moc, ale zůstáváme, natahujem plachtu mezi auto a strom, pod ní dáme stolek a lavice - vaříme
23.15 baštíme lososa
00.45 jdeme spát

11. 7. 2002
9.00 vstáváme a snídáme Ali bábovku
10.20 odjezd směr Jostedalsbreen - splaz Nigardsbreen
12.20 vyrážíme k ledovci - později jsme zjistili, že se tam dá jít pouze s průvodcem nebo lodičkou/ 20 NOK / - spadnul nám do vody polarizační filtr
15.30 došli jsme k autu - cestou zpátky začalo pršet, pomáhali jsme přes potok nějakejm holanďanům - vyrážíme směr Jotunheimen
18.10 přejeli jsme nejvýš položené sedlo severní Evropy 1452 m.n.m. /už v pohoří Jotunheimen/ - kolem 19. 00 jsme našli super spaní, vytvořili jsme stříšku pro kuchyň - k večeři byli topinky
23.00 jdeme spát

12. 7. 2002
něco po 5.00 vstáváme a snídáme
kolem 7.00 vyjíždíme a se slzou v oku opouštíme krásný místečko se závětřím a vytápěným záchodem
7.44 sedíme v autě a právě jsme odbočili na prašnou cestu k chatě Spiterstulen - za chvíli stojíme, protože před námi vyklopili celou korbu ňákýho štěrku - vjel tam bagr a rovná to - mezitím se trošku kazí počasí - honí se tu mraky
8.45 vyrážíme na túru, začínáme stoupat na Galdhopiggen - chvílemi sněží a sedí tu mlha - je klendra velikosti vesla
12.45 jsme konečně na vrcholu, nic nevidíme je tu jen chata a mlha - najíme se, vypijem čaj a jdeme si udělat vrcholové foto
19.00 dorážíme k autu - spíme na stejným místě jako včera a ztratili lítací talíř v divoký řece

13. 7. 2002
5.00 budíček - k snídani párky
7.02 odjezd z parkoviště - dnes túra na Glittertind
7.40 příjezd k nástupu - kousek od Spiterstulen
8.00 odchod - tentokrát, ale jdeme na druhou stranu údolí - jdeme nahoru na hřeben, pak dlouhým údolím až pod horu - s přechodem řeky / Jana se namočila / - hora - dlouhá túra kdy pořád vidíme nahoru a pořád se to nějak neblíží - dost morálovej kopec - celkem dost vysoko se přechází sněhové pole, uhýbá se doprava a po hřebeni k vrcholu - vrchol je pokrytý ledem a sněhem s velikou převějí - zpátky se jde stejnou cestou/ někteří sjeli sněhové pole až dolů
18.00 návrat k autu - večer spíme na stejným místě jako den předtím

14. 7. 2002
8.00 vstáváme - konečně došel chleba / teda nedošel, ale z původních 10 bochníků poslední 2 zplesnivěly/
9.30 odjezd z parkoviště, kde jsme spali poslední 3 noci - odřeli jsme busík o strom
9.57 zastávka v Lomu u dřevěného kostela
12.00 zastávka u divoký vody cestou
12.45 Dalsnibba - výhled na Geirangerfjord - odtud jedeme dolů do Geirangeru a nahoru Ornesviggen/orlí peruť / - tahle cesta stoupá na 6 km o 620 výškovejch metrů
15.35 trajekt Eidsdal - Linge
16.50 odjezd od RIMI: vajíčka 12 ks 17,90 NOK; chleba bílej 15,90 NOK; chleba tmavej 17,90 NOK; sýr Flotenmysost 37,90 NOK; - vedle u Shellu Pípa natankoval barvenou naftu, ale naštěstí jen 10 l.
17.50 zastávka u Gudbrandsjuvet - kaňon, kterým protéká řeka
19.16 sjíždíme dolů Cestu trollů - Trollstigvei - nahoře si každej postavil svého trolíka, je jich tu strašně - Pípa poznamenal, že tohle normálně leze s lanem a teď to jede autem - vyfotili jsme to seshora z vyhlídky a pak i zezdola
20.00 zaplatili jsme do kasičky Vengesdalsvegen - placená cesta s kasičkou bez chlapa
20.17 našli jsme super místo s lavičkou s výhledem na Trolltindane
00.30 jdeme spát - k večeři byla čočka

15. 7. 2002
8.00 vstáváme - k snídani jsou vajíčka s chlebem z kterýho jsme okrájeli plíseň
11.30 vycházíme na túru - vůbec nevíme co, kam a jak - chtěli bysme na Romsdalshornet - později už víme, že to není choďák, jak jsme si původně mysleli, ale tak 3 lezecká - lezou Láďa, Ondra a Staňka
15.30 přicházíme z túry - byli jsme v sedýlku pod horou, na kterou lezla naše trojice - cestou zpátky jsme viděli výstavu obrázků a drátěných panáků s názvem Umění v přírodě v rámci přírodního festivalu 2002 - pak jsme se šli vykoupat do místní přehrady, uvařili si svařák, polívku a dojedli čočku - následně jsme vyrazili směr Dovrefjel - stavěli jsme se pod Stěnou trollů, už předtím jsme na ní koukali z toho hřebínku, kterej jsme šli, ale výslednej dojem je bomba - stát pod stěnou, která má 1500 m
20.50 našli jsme místo na spaní v Dovrefjelu

16. 7. 2002
7.30 vstáváme a snídáme
9.00 nás opouští naše drahá Psí boudička - dnes vyráží na Snohettu a pak se pomalu vrací domů
10.30 za Oppdalem / 80 km před Trondheimem / máme najeto 3000 km
11.30 zaparkovali jsme v Trondheimu
15.00 odjíždíme - viděli jsme sochu Olafa, domečky na pilotech, rybí trh v budově a největší katedrálu ve Skandinávii - vyrážíme po E6 směr Narvik
19.45 přšla zpráva: Zdravime domecek z vrcholu Snohytty, dobyt v 19. 00. Pizmoni spatreni, my jsme spareni. Nocujeme v Reinheimu. Zapiste to do deniku. O. Cela psi bouda.
21.00 bloudíme v Borgefjellu kolem jezera Fiplingvatnet a hledáme místo na spaní - je to tu krásný, nejsou tu značený cesty, je tu spousta jezer, řek a pohoří Store Borgefjellet - na stany je to špatný - samá rašelina
22.15 našli jsme spaní na parkovišti u skanzenu
00.00 jdeme spát - k večeři bylo naše kuře s br. kaší

17. 7. 2002
9.15 vstáváme - původně se mělo vstávat v 7. 00, ale pršelo. - prší i teď, ale už vstáváme - nasnídali jsme se, prohlídli si ten skanzen, u kterýho jsme spali / někde před městečkem Trofors /
11.30 zastávka u řeky Laksfors - 16 metrovej kaskádovitej vodopád, kterej musí lososi proskákat, když táhnou proti proudu
16.35 vycházíme na túru k ledovci Svartisen - cesta samá bažina / už vím, proč tam normální lidi jezdí lodičkou za 80 NOK / - cesta vede podél jezera 6 km a pak po skalních stupních 2 km až k ledovci / celkem 8 km = 2 hod chůze /
21.00 návrat k autu - mezitím pršelo, takže máme kalhoty a boty zas úplně mokrý
21.30 našli jsme místo na spaní u letiště - letěli hned 2 letadla
00.30 jdeme spát

18. 7. 2002
7.30 vstáváme - k snídani sladká rýže /naštěstí další letadlo letělo až v 7.00 /
9.00 odjezd od letiště
9.50 zastavujeme na polárním kruhu - rum na přípitek
10.58 vyjíždíme na sever
12.00 zastavujeme v COOPu - chleba 6. 30 NOK
14.30 odjíždíme ze zastávky u víru Saltstraumen
17.00 máváme Liborovi - nevejdeme se na trajekt ani v 17.00 ani v 18. 00 a tak čekáme na ten v 23. 55 - jsme bez programového vedoucího a ten je v kraťasech, bez peněz, bez dokladů a bez mobilu na Lofotech
21.32 přišla zpráva od Psí boudy: Jedeme smer Lillehammer. Prsi. Videli jsme Roros a Kvitsiuprestine - stoji za namahu. Prodali jsme vodku. A zkuste rict: nejkulatoulinkatejsi.
01.56 nakládáme programovýho vedoucího na ostrově Moskenesoy - městečko Moskenes projíždíme a zastavujeme v městečku A a zde na parkovišti spíme

19. 7. 2002
9.00 vstáváme
11.30 vycházíme na túru - ta vede kolem jezera a pak cestou necestou nahoru do sedýlka - tady svačíme a odpočíváme
16.50 kluci odcházejí na nejbližší vrchol vyvrcholit a já s Ali tu na ně čekáme
18.30 se vracejí, byli na 2 vrcholech - pak slézáme - dolů se ta úzká cestička pěkně sype pod zadkem
20.30 přicházíme na parkoviště v A a vaříme kuřecí roládu s br. kaší a broskve jako dezert - túra vedla z A podél jižní strany jezera Agvatn nahoru do sedla Stokkvika - kluci vylezli na Mengedalstinden 825 m. n. m.

20. 7. 2002
9.00 vstáváme
9.45 zastávka v Reine - koupit chleba - jedeme po 2 mostech a objíždíme Selfjorden a zastavujeme u Selfjorden hytta - ještě hodinová zastávka na snídani
12.15 vycházíme na túru podél Selfjordu, pak podél Fageravann jezera a nahoru do sedla Horsed, tam svačíme a začíná pršet a tak velíme k ústupu - trávou a křoviskem sestupujeme dolů
17.00 přicházíme k autu - jedeme ke stolečkům se stříškou vařit bramboráčky a dopili jsme víno - svařák - Libor s Pípou se vrací pro Liborovo boty
21.00 odjíždíme směr Svolvaer - prší a tak kempujeme u silnice v travnaté louce
23.15 jdeme spát

21. 7. 2002
7. 00 prší a tak spíme
10.00 pomaličku vstáváme a odjíždíme směr Svolvaer - tam navštěvujeme info centrum, kde žádný climbing průvodce nemají a tak Láďa rozhodne, že jde lézt na jehlu = Svolvaergeita nad Svolvaerem
13.00 Libor, Ali a já jsme vyplivnuti žlutým autíčkem v Kabelvagu - jdeme do Lofotského muzea - historie města a hlavně rybářství - navštívili jsme Espolinovu galerii, Lofotské akvárium , kde jsme viděli vydru
19.00 slézáme se s ostatníma u místního kostela - lístek samostatně akvárium 70 NOK , samost. muzeum 45 NOK - všechny 3 dohromady / Espolinova galerie / 110 NOK
19.30 nalézáme spaní u písečné pláže u moře - večeříme lančmít s bramborem
23.15 jdeme spát

22. 7. 2002
7.00 vstáváme - odjíždíme do Henningsvaeru - climbing centrum je zavřený a tak se procházíme po městečku - Ali si kupuje čepici / 290 NOK / a já rukavice / 230 NOK / - následně v COOPu ve Svolvaeru kupujeme chleba a odjíždíme směrem k túře
13.00 vycházíme na původně plánovaný Trollfjord, ale ten je dost daleko a tak se rozhodujeme, že půjdeme k fjordu , kterej je za hřebenem, na kterej vylezem - výchozí bod Liland
13.30 obcházíme záliv a začínáme stoupat - prales, kapradí, mokrá tráva - hnus !!! - jdeme do levýho sedla při pohledu nahoru - napřed jdeme po levým břehu potoka, pak traverzujem potok a jdem po pravým břehu, pak zas travers a konec po velkejch šutrech po levym břehu - žádná cesta ani cestička tu nevede
15.30 jsme přibližně nahoře - je tu vpravo položenej šutr přes jinej šutr - pod ním by byl super bivak - před námi se otevřelo další údolíčko - vylezeme ještě směrem doprava na hřeben a vidíme dolů na úzký fjord - cestu zpátky zkoušíme po hřebeni, ale překazí nám to úzký zářez, který nejde oblézt / je vidět i od auta /- chtěli jsme sestoupit pravým sedlem, který vypadalo schůdněji - vracíme se stejnou cestou k autu
21.00 jsme u auta - vyjíždíme směrem k trajektu Fiskebol - Melbu - přijeli jsme a hned najíždíme do lodi a ta se hned zavírá
23.00 našli jsme parkplac na spaní / i když je tu dost plno /
24.00 jdeme spát

23. 7. 2002
9.00 vstáváme - šíleně křivej podklad na spaní
11.00 odjíždíme z parkplacu
14.30 našli jsme plážičku se stolečkem v Narviku
17.00 odjíždíme z Narviku směrem k hoře - vyfotili jsme se u rozcestníku
20.15 vycházíme na túru - Kongbakktind
00.45 jsme skoro pod vrcholem a právě zapadá sluníčko
01.15 vychází sluníčko
04.00 návrat z túry - odjíždíme kousek níž od jezera a tam stavíme stany, zase začíná pršet - cesta šla kolem chatičky u jezera, pak lesem / vosy / , potom údolím kolem hory / tam ještě vedla cestička občas i značená T /, pak začala suť z velkejch balvanů - pak lezení - prej kuoň a tak 4 - 5 lezení na vrchol, ale tam byl jenom Láďa - lezli jsme tam večer , aby jsme viděli západ a východ slunce

24. 7. 2002
11.15 vstáváme a Láďa už pěknou chvíli dělá palačinky k snídani
13.00 snídáme palačinky
14.00 vyjíždíme
15.10 opouštíme Narvik - koupili jsme si svetr - 595 NOK v letní slevě /normální cena 1000 - 1500 NOK / - prodali jsme vodku za 80 NOK 16.53 4576 km máme najeto na švédský hranici
17.15 zastavujeme u info centra v Abisku - prohlídli jsme si info centrum a Abiskojakkacaňon - koupili jsme si umělohmotnej žufánek za 20 NOK
19.15 nalézáme místo na spaní - večer chodí kolem liška

25. 7. 2002
7.00 vstáváme
8.10 odjíždíme do Abiska na túru - podél řeky Abiskojakka přes 3 visuté mosty k jezeru Abiskojaure
14.20 jsme došli k autu
14.58 odjíždíme z Abiska
17.00 zastavujeme a vaříme gulášovou polívku a čango s tyblkem
20.00 překračujeme polární kruh
1.20 zastavujeme na parkovišti a stavíme stany

26. 7. 2002
10.00 vstáváme
12.00 vyjíždíme - spali jsme 205 km od Sundsvallu - jedeme celej den / Uppsala - Stockholm / - jenom hodinová zastávka na na kávu a rybí pomazánku
20.00 dojíždíme do Stockholmu - prohlídli jsme si královskej palác, parlament, viděli jsme Vasovu loď a prošli staré město - koupili jsme si vafli za 39 SEK, a zmrzlinu - 3 kopečky za 30 SEK / výborná jablečná zmrzlina /
23.00 nasedáme do auta a vyjíždíme ze Stockholmu na E6S a jedeme přes Norrkoping, Linkoping, Jonkoping do Helsingborgu

27. 7. 2002
5. 10 najíždíme na trajekt do Helsingoru - předtím jsme za poslední SEKy nakoupili naftu - sjíždíme z trajektu v Helsingoru a vpravo vidíme Kronborg a jedeme směr Kodaň
6. 10 zastavujeme u pobřeží kousek od Horsholmu a spíme v parčíku na břehu moře
9. 00 vstáváme a vaříme snídani - švédská vánočka / sladkej chleba /
10. 00 odjezd
11. 00 příjezd do Kodaně - viděli jsme Amalienborg, Amalienplatz, kasárna, Malou mořskou vílu, Christiansborg, zábavní park Tivoli, madamme Tussauds muzeum
14. 30 odjezd - uvaření těstovin s fazolema a vykoupání v moři na Karlsunde Strand - Libor viděl 3 svlečený ženský / Ali mezi nima nebyla / a ani nevěděl jakej měly obličej, ale to ostatní to viděl pořádně
18. 00 překročili jsme 7000 km
19. 00 najíždíme na trajekt v Gedseru - cestou sedíme na zádi a popíjíme Kejrum a pak se uchylujeme dovnitř a hrajeme Pexeso
21. 00 vjíždíme do obřího přístavu Rostock
22. 00 večeříme na parkovišti u dálnice tdm - tdm - konečně jsme využili petrolejku, pro kterou jsme se při odjezdu vraceli k Láďovi - jedeme celou noc / za volantem se střídají Láďa s Pípou /
06. 00 vjíždíme do Plzně

..........a to je konec !!!
Zúčastnění: Pípa - vlastník, Lídová - kronikář, Ľáďa - kuchař, Libor - programový vedoucí, Ali - bez talíře, Jana - navigátor, Robert - řidič, Ondra - znalec, Staňka - z Moravy

Norsko (II.část)
16.7. 02 - úterý, 1. den bez Domečku
( to asi bylo radosti, aspoň pro ty, kteří konečně mohli na Lofoty, že?)
Po přebalení bagáže v Kongsvoldu vyrážíme cca v 10:30 směrem na chatu Reinheim (dle průvdce 4-5 hod). Sluníčko, teplíčko, pohodička. Svižnou chůzí jdeme cca 2 hod, když tu náhle… Pižmoň na obzoru! Robert se snaží přiblížit, aby získal exkluzivní foto, ale pižmoň leží jako mrcha. Teprve hlasitým povykováním a tleskáním jsme ho donutili vstát a zapózovat. Pak opět nasadíme tempo a snažíme se dojít na chatu. Nakonec docházíme k chatě asi po 4:15 hod, už na hranici naší psychické odolnosti. A to ještě na Janu po cestě vyštěknul jakýsi pruhovaný krtek s pracovním názvem křeček, který se nakonec ukázal býti lumíkem (teda nejspíš).
Nedaleko chaty stavíme kolem 16. hodiny stany a v pozdním odpoledním slunci vyrážíme k vrcholovému náporu na Snohettu (2286 m). Cesta nahoru nám oproti optimističtějším předpokladům trvala přes 2:15 hod, nahoře jsme se chviličku slunili a po 19. hodině vzhůru dolů! Ke stanům jsme dorazili těsně před desátou a hned začínáme vařit véču. (POZN. Ačkoli jsme nahoru vyráželi ve čtyřech, došlo nás dolů šest, protože já a Robert jsme si přitáhnuli slušné vlky).
V pauzách mezi poryvy větru a nálety komáru jsme se začali krmit, když nás Jana jen tak mimochodem upozornila na pižmoně, který nám přes rameno skoro koukal do jídla. Robert opět začal papparazziovat, až jsme měli strach, že nám přežvýkavec zboří stany. Naštěstí před půlnocí odkráčel jinam a my jsme šli spát.

17.7. - středa
Probuzení do nečekaně hnusného počasí. Stany balíme už za deště, který po cestě zpět do Kongsvoldu ustal asi na celou půlhodinu. V rychlosti cpeme mokré věci do auta a prcháme do Dombasu zjistit předpověď počasí na další dny. V Rondane má pršet, a tak se rozhodujeme pro náhradní program - Roros. A tak z Dombasu opět vyrážíme na sever. Táboříme kousek za Tolgou a náladu si spravujeme palačinkami s marmoškou a kakaem. Kromě okolo dunících náklaďáků si nenecháme ničím rušit spánek.

18.7. - čtvrtek
Hned po ránu se počasí ustálilo a už bez deště si procházíme Roros. Dojmy z hornického městečka jsou celkem pozitivní - nejvíc obdivujeme staré domečky, i dnes obývané a udržované. Nešetříme fotkama na travnaté střechy a kamenné komíny. Janě se ale nelíbí naše courací tempo ani pokusy prodat ohnivou vodu domorodcům. Nakonec jí 250 NOK za 2 lahve Pražské vodky usmíří a můžeme v dobré náladě odjet.
Otáčíme opět na jih a snažíme se doptat na světoznámé zemní pyramidy zvané Kvitskriuprestine, které se mají nalézat někde poblíž oblasti Rondane. Bohužel, v okolí Tynsetu jsou v informačních střediscích poněkud neinformovaní, takže musíme vysvětlovat my Norům, že zemní pyramidy opravdu nejsou totéž, co obří hrnce. Díky rozpolcenosti norských jazyků je ale možné, že nám prostě nerozuměli, protože "Bílí mniši", jak zní překlad toho nevyslovitelného názvu, se v každém průvodci nebo mapě objevují pod jiným názvem. Našli jsme si je tedy sami v mapě NP Rondane pod názvem Kvitskriduprestin; v Ottě nás nasměroval ukazatel u silnice pro změnu na Kvitskriuprestene a po 4 km klikaté silničky jsme zastavili před mýtnou závorou s nápisem Kvitskriupreisten. Odtud na místo, kde stojí samotné "pyramidy" jsme se ještě prošli 2 km pěšky, čímž jsme ušetřili 20 NOKů za vjezd a ještě jsme se mohli napást výborných lesních jahůdek. Vrátili jsme se k autu právě ve chvíli, kdy začínal pěknej slejvák, takže urychleně nasedáme a vyrážíme definitivně na jih směrem Lillehammer. Dokud nepřestane pršet, nezastavíme.
Tak už neprší, a protože Robert konečně dokázal vyslovit ono kouzelné slůvko NEJKULAŤOULINKATĚJŠÍ (pravda, musel se kvůli tomu soustředit, že zpomalil až na šedesátku), můžeme zastavit. Večeři si tedy kuchtíme na nepříliš "odprclém" (termín dle Staňky, víte, ona je z Moravy) odpočívadle asi 20 km před Lillehammerem. Večer nám zpestří plný autobus lotyšských turistů, hrnoucí se na WC. Zajímavost - ty role hajzlpapíru musí být nekonečné!!!

19.7. - pátek
Po krupicové snídani nás z nocležiště vyštval hovnocuc (že by přece jen následek lotyšských turistů?). Radši jsme ujeli do Lillehammeru a prošli si městečko. Tentokrát zůstaly pokusy o prodej vodky bez úspěchu a tak si 2 lahve vezeme domů. Aspoň něco se podařilo - Robert obětavě vylovil z říčky ve městě házecí talíř, aby jím mohl nahradit ten Liborův, ztracený v rozvodněné Leiře. Další zážitky už jsou pak jenom cestovní - asi 20 km od švédských hranic nás zácpa připravila o cenné hodiny, a tak jsme byli kolem půlnoci (a tedy už potmě) hledat místo na přespání ještě před Helsingborgem.

20.7. - sobota
Z fotbalového tábořiště jsme vyjížděli kolem půl desáté a v 10:40 jsme odjížděli trajektem do Helsingoru. Tahákem dne je Kodaň, kde zaparkujeme něco po poledni. Cestou k Malé mořské se pomalu orientujeme ve zdejším systému půjčování kol na ulici (až později ověřujeme, že místo 20 DKK se dá k vypůjčení použít i česká dvacka). Obcházíme přístav a kocháme se přistávacím manévrem fungl nové lodi Lűrsen a míříme do čtvrti Christiania. Ze spousty zboží si nakonec nedokážeme vybrat ten správnej matroš, a tak jen procházíme mezi stánky a stovkami psů a debetujeme, kdo je fakt hulič a kdo jen překupník. Nakonec se vracíme značně utrmácení k autu a přes nepřehlednou a blbě značenou (spíš neznačenou) Kodaň se jedeme podívat na obří most dálnice do Malmo. Nic z něj nevidíme, takže se zase obracíme na jih a za krásného slunečného večera vyrážíme do Gedseru. Tam zjišťujeme, že poslední dnešní trajekt už odjel a další jede ve 2:30 nebo v 7:00. Volíme nocleh pod širákem za vískou Gedesby na pobřeží Lollandu. Před spaním si ještě já a Robert dopřáváme koupačku v poměrně teplém Baltu. Noc uběhne až na komáry a klíšťata klidně, nikdo nás tu neprudí.

21.7. - neděle
Vstáváme v 6:00, odjíždíme na trajekt, nasedáme na něj a okamžitě zase usínáme. Hromadně se probouzíme vlastně až v Rostocku. Dálnice až před Berlín v pohodě utíká, ale na 233. km chytáme první "štau". Sotva z ní vyvázneme, nastává další. Dvě bouračky na deseti kilometrech, několik mrtvých, no nic moc pohled. Třetí frontu dnešního dne si vystojíme před hanicí v Selbu. Naštěstí pak už projíždíme bez potíží a před 18. hod jsme v ČR.
Po občerstvovací zmrzce nastává závod s časem, protože Jana s Robertem chtějí být doma přesně v 19 hod 53 min a 58 sec. S minutovou rezervou dorážíme na Bory a je KONEC.
zapsal Ondra

nahoru

Květnové písky
Další ročník na pískách jsme zahájili výstupem na Cestáře. Po dobrém začátku jsme se ubytovali v chatce a šli zapít novou sezónu do hospody. Když Švarc zjistil, že tu opět chceme být celý týden, pokoušeli se o něj mrákoty.
Další den jsme plni odhodlání vyrazili na skály. A protože jsme byli pořádně nedočkaví, vzali jsme to zkratkou. Cesta byla o dost náročnější a asi i delší, než kdybychom šli po normální cestě. A to jsme se dostali ke skalám, které jsme viděli poprvé. Nevěděli jsme, jestli náhodou už nejsme v Německu. Na jedné z věží jsme uviděli vrcholovou knížku. Katka vylezla na věž a zjistila, že jsme na Západní věži. Katce se tam tak líbilo, že si vytáhla ještě jednu pětku na Západní jehlu. Po těchto výstupech jsme se již zorientovali a šli jsme se pokusit o cestu Toulavé srdce na Mrzáka. Večer se zatáhlo a další den začalo pršet.
Další den opět pršelo, ale přesto jsme se šli projít do Tisý. U Oudy v bufáči jsme si dali výborný oběd a pak jsme jeli do chatky. Následující den (úterý) už nepršelo, tak jsme šli lézt. Volba padla na Afriku. Katce se zalíbilo vyvádění, tak vyvedla Cestu smíchu. Pak následovaly tyto cesty: Písčitá cesta, Cesta Jürgena Cruse a Zlý sen. Večer jsme se vsadili (Katka se svým synovcem - Peťula alias Biggles), že Katka vyleze devítku. Nebyla to však devítka, Devítka za VIIa na Kolínské plato. I když se cesta Katce vůbec nelíbila (mě se naopak docela líbila), sázku vyhrála a Peťula si mohl začít připravovat večeři - tu totiž prohrál. Dál jsme lezli Zlatou střední cestu na Moravanku (Katka opět vyváděla) a další dvě cesty na tuto věž. Po obědě jsme se přemístili pod Orlici, kde jsme krásný den zakončili Sokolíkem a jedním VIIc. S večeří jsme Peťulovi nakonec pomohli (ze strachu, že bychom se nenajedli).
Ve čtvrtek jsme zajeli opět do Tisý. Na úvod jsme si vyvedli (všichni) cestu Z lesa na Kozlíkův masív, pak následovala cesta Becherovka a Dluhy. Den jsme zakončili Slunnou na Dvojhran. V pátek jsme šli lézt na Mys dobré naděje (Útěk před Holubem), následovala Z cesta na Věž Komářího údolí. Nakonec jsme se vyblbli na Vdově Bolteové. V sobotu se na nás obloha dost mračila, přesto jsme vyrazili směr Bürschlické stěny. Náš záměr lézt nám překazili až padající kapky vody. Bylo vidět, že se počasí asi neumoudří, tak jsme se šli pouze projít. Po zabalení věcí a rozloučení se Švarcem jsme vyjeli domů. Myslím, že ti co nepřijeli můžou pouze litovat nádherného lezení.
Petr

nahoru

Kozelka - Velikonoce
*přihlášeno do soutěže o držku roku!!*
Protože se o prodlouženém velikonočním víkendu vydařilo počasí, vydali jsme se (letos poprvé) za pořádnou lezbou na Kozelku. Byl jsem pověřen zápisem událostí z akce, protože u velké části důležitých momentů jsem byl až bolestně fyzicky přítomen. Tak tedy jak to všechno bylo:
Sobota začala pozitivně - ráno na tábořišti pod Kozelkou už čekal náš nový člen-čekatel Fido, který strávil noc mezi přátelskými Rakovnickými týpýčkáři. Ačkoli téměř nejmladší (přičemž malý Pája patří do úplně jiné věkové kategorie), brzo se ukázal jako perspektivní lezec. Pro zahřátí jsme vylezli něco lehčího na Kobyle (Veselá, Západní a Údolní hrana, ....) a na Kukačce (Normálka). Fido nešetřil erpéčky, já si připsal jen jedno. Pak se Filip jištěn Petrem vrhnul do Larissy na Umývadle. Tou dobou jsem já (už znechucen stereotypním lezením na laně) zkoušel sólovat na Kukačku (Hladká), což mi bez problémů prošlo. Tak jsem zkusil ještě Koutovou, ale pro jistotu jsem si už vzal lano. Zbytečně, protože tentokrát mi má drzost neprošla a já se ani k jištění nedostal (ono tam stejně žádné není).
Na mou otázku "co mám dělat když padám" mi bylo řečeno, ať se dívám kam, což mi pro tu chvíli přišlo dost nedostačující opatření. Nic jiného jsem ale nevymyslel, a tak mě museli pod skalou chvilku všichni obskakovat, aby zjistili, že mám jen naraženou patu. Zato jsem zvládnul cestou dolů ze stěny popálit ruce Liborovi i Fidovi, kteří zkoušeli zbrzdit můj pád mezi šutry taháním za lano. Kromě toho ze mě byla Katka trochu v šoku, takže jsem málem připravil o náladu všechny přítomné členy oddílu.
Po obědě ostatní ještě zašli do Stěn a tam se vyřádili na Skalácké a v okolí, no a pak už jsme hledali záminku na cestu do hospody.
Z mého pohledu byl problém v tom, že jsem cestou "Na radnici" za ostatními trochu pokulhával, přičemž nechápu, že oni z toho měli spíš srandu. V hospodě se to trochu srovnalo, cestou do tábořiště už mě noha (po řádném naložení do lihu) tolik nebolela. Srandu ze mně ovšem měli pořád.
Ráno byla Velikonoční neděle a já měl místo barvených vajec pěkně zmalovanou nohu. Morálka ten den upadala, tak jsme vzali pro obveselení pod skálu i kamaráda Modrého (je až z Portugalska). Zatímco Petr vyváděl Májovou (Chuťovka, Šípková), učinil jsem objev, že chodit sice nemůžu, ale lézt jo, a tak jsem ho následoval nahoru. Po zmizení kamaráda Portugala Modrého se objevil Zyký. Kluci pak vyváděli na Plzeňskou věž (Přímou variantu Fido, Ujetej mozek Zyký), zatímco my ostatní jsme se nahoře nechali asi šestnáctkrát vyfotit.
Se Zýkošovým příchodem začaly letecké manévry. Pravda, v jeho přítomnosti není výskyt vrtulníku vzácností, to jsme věděli už z loňských Tater. Ale tentokrát deset minut za prvním následoval i druhý, tak jsme čekali, co nám chce náš metodik zase předvést. Zyký se sice vymlouval, že on tentokrát nikoho nevolal, ale věřte mu...
Po odletu záchranářů (podělili se tentokrát fifty-fifty o jedinou pacientku, spadnuvší z Doubravické stěny) jsme pokračovali v lezbě na Bránu a Zámek, dokonce s dvojitou Fidovou premiérou (přeskok tam i zpátky). Tím se Filip kvalifikoval na místo prvoskokana pro osmý ročník pravidelného Přeskoku. A po večeři jsme se vydali opět do hospůdky "Na radnici".
Pondělí velikonoční přineslo místo vajíček ještě dva pěkné výstupy ve Stěnách, znovu za podpory Modrého Portugala. Fido prásknul Skaláckou (RP) a Lazarovu (OS), my jsme si to vylezli za ním a pak jsme jeli domů. Ovšem konec zážitků to ještě nebyl, protože já si v tábořišti zapomněl spacák a Fido foťák, takže odpoledne jsme žhavili mobily, abychom své věci zase dostali zpět. Naši sklerózu zachránil Robert Košťálek, který naštěstí vstával až po našem odjezdu, takže přišel na tábořiště, právě když Rakovničáci balili své tee-pee a zjistili, že jim něco přebývá.
Robert od těch poctivců dotyčné předměty převzal a přivezl do Plzně. Však za to večer sklidil náš dík a pivní odměnu.
Podtrženo sečteno, celá akce dopadla dobře, ale to jen díky fakt velké dávce štěstí, mohlo být podstatně hůř. A stejně pořád pokulhávám...
(zapsal Ondra)

nahoru

Valná hromada
Pro mne neznámým zážitkem plným překvapení se stala Valná hromada ČHS. Ze šestihodinového "rokování" všech českých oddílů jsem vybral asi to nejzajímavější pro HOKN.
- ČHS:
kartičky členů jsou po vzoru Alpen Vereinu, novinkou na příští rok bude prodloužení jejich platnosti měsíc do dalšího roku
hlasování o změně cen za členství v ČHS, zřejmě 300 Kč pro dospělé a 140 Kč pro juniory
(společně s pojištěním 890 Kč je to skoro jako průkaz Alpen Vereinu, který ovšem dává slevu do Alp; pokud by chtěli Češi slevu v Alpách na chatách, platili by 600 Kč, což je námět na diskuzi, jestli by se neměla prosadit nějaká změna...)
v zápisu ze schůze se však o tomhle neobjevilo nic...
Změna stanov: více na http://www.horosvaz.cz/servis/index.phtml?id=277
Témata:
1) úpravy týkající se zřízení a práce Krajských svazů
2) úprava podmínek individuálního členství
3) úprava nutnosti instruktora v oddílech
4) úprava usnášeníschopnosti VH
5) úprava svolání mimořádné VH
6) vymezení oblastí působnosti členů výkonného výboru
Krajské granty na podporu horolezectví. Pro expediční horolezectví a sportovní lezbu.
Důraz na registrované členství, nemít v oddílu nečleny ČHS.
Nováčkům dávat průkaz člena hned, ať mají nárok na pojištění a výhody, ale pokud se neosvědčí v dalším roce jednoduše neprodlužovat členství.
- Lékařská komise:
14.3. Přednáška Společnosti horské medicíny v plzeňském Dialogu v 19.00 :-)
- Metodická komise:
Čeká nás sladění pravidel lezení v Sasku a Českém Švýcarsku.
Natáčí se dokumentární seriál o Historii českých horolezeckých úspěchů.
Myšlenková podpora lezení v horách. (Málo nových cest, stagnace horolezeckých projektů.)
Problémy s doškolováním instruktorů. Apel Z. Teplého na předsedy oddílů.
- Tatry (IAMES)
Téryho: kritika chataře Jílka, hrozí mu vyhazov za další problémy s horolezci
Zbojnická: po kolaudaci superzákladna pro horolezce
Rysy: čeká se na informaci, zda projde přes Životní prostředí SR stavba nové chaty o 150m výš, nebo se bude opravovat stará na odolnější proti lavinám. Stavět by se mělo určitě letos. Ať tak či tak.
- Přírůstky do knihovničky:
mám a dám Petrovi: Severní vápencové Alpy (1), Jiří Novák; Tannheimer, Wetterstein, Karwendel, Bertechsgaden, Dachstein; (předseda ČHS daroval do každého oddílu jeden :-))
vyšlo: Vltavská žula, F.A.Mezera; Kamýk, Roviště... Příbram, KJD; Goethovy skály, Aš; Krušné hory, Poohří...(asi HO Chomutov); Učitel školního lezení; FTVS Praha
(zapsal Libor)

nahoru

Bivakování a noční lezení
Novou akcí v letošním roce bylo zimní lezení a bivakování na Radyni. V sobotu 26. 1. byl sraz na konečné trolejbusu v Černicích. Přibližně v 12,15 jsem s Janou, Mírou, Štěpim a dětmi vyrážel směr Radyně - Velká skála. Po asi hodinovém pochodu jsme byli pod Velkou skálou, kde jsme se potkali s Katkou, která přijela autem. Po chvíli dorazil Skřítek s Janou a Zýkošem. Na rozlezení jsme si dali Hádanku přes převis. Pak jsme si rozdělali oheň a začali péct buřty. Než jsme je stačili sníst byl tu Bobbák s Jitkou a tak jsme se pustili do dalších cest - Převislá, Sbratření, Bertlovka. Po lezení (moc to zimní lezení nepřipomínalo - bylo cca 10°C) jsme se opět sešli u ohníčku. K večeru začali první odpadlíci odjíždět a tak jsme na noční lezení a bivak zůstali pouze 3 (Petr, Jitka, Bobby). Po setmění jsme vylezli Hádanku a párkrát jsme si zkusili slanit. Když už jsme necítili prsty, šli jsme na druhou večeři. Po večeři jsme si ještě chvíli povídali u ohníčku a asi v 11,30 hod. jsme šli spát. Ráno jsme vše sbalili a Katka nás odvezla do Plzně.
Petr

nahoru

Ledy
Jako nekaždoročně (loni totiž ne), i letos se konala oblíbená akce "Ledy - Slovenský ráj". Jako tradičně, i letos se jubilejní třetí ročník vydařil. (Na tomto místě nemohu než nevzpomenout též jubilejní, minulý druhý ročník, který se též vydařil a plynule tak navázal na vydařilý jubilejní první roční z předešlého roku. Tolik drobný exkurs ke zdařilé historii.)
Za účasti tří členů oddílu (Jitka, Bobby a Zýkoš) a šesti spřátelených přátel (Jana, Skřítek, Petr, Harry, Petr a Danek) nás bylo celkem devět (tolik neúprosná matematika). Musím však podotknout, že tolik nás ve skutečnosti nikdy nebylo. Tak už to holt je na tom světě zařízeno, že lidi přicházejí a zase odcházejí (resp. přijíždějí a zase odjíždějí).
Cesta přes noc v pěti v autě je vskutku výborným tréninkem na bezesné noci v bivaku ve stěně. Všem doporučuji. Nastevřené okýnko dokáže navodit noční frontální poruchu, protijedoucí auta s dálkovými světly výborně imitují bouřku v horách.
Přesto jsme hned po příjezdu nedbaje elipsoidních tvarů pod očima vyrazili vstříc Suché Belé. První letošní skutečné bušení do ledu v Okénkovém vodopádě dalo rychle zapomenout na okolní svět, který jen tu a tam připomínal jeden z 87 kolem procházejících turistů (během ca. 1 hod. lezení). Skutečná idyla. Horní část ledopádu se dala krásně vysólovat (objevila Jana), Bobby se zde dal krásně vyfotit (objevil Zyký). Škoda jen, že horní Boční vodopád tek.
Nedělní Kláštorská roklina opět nezklamala a její vodopád opět potěšil. Nikoliv však Janu, která si zde vymkla koleno a tím se diskvalifikovala z dalších ledobojů. Začalo to tím, že Skřítek, chtěje ušetřit lano od přišlápnutí mačkou, hodil záda, Bobby ho chyt, Danek se šel na to podívat, hodil tlamu, zved se, Jana udělala krok ke svým cepínům, hodila tlamu, nezvedla se. Tečka. Toto vše v celkovém čase 14,2 sec. Těžko říci, kam dnešní uspěchaný svět spěje a proč kupí takové množství událostí na tak krátký úsek časové osy. Bobby se Skřítkem zapili na Kláštorisku zachycený pád. Jana se všemi v Hrabušicích zapila nezachycený pád.
V Pieckách byl z nás málokdo, je to naozaj pekná dolinka. Ledopády však trochu tekly, tak jsme ten den museli větší lezení vypustit a jen se trochu vyblbnout cestou na drobných ledech. Přesto ten den k něčemu byl, již neplatí, že v Pieckách byl z nás málokdo, v Pieckách jsme byli všichni, co jsme tam ten den byli, a to není k zahození.
Trošku funění na Kláštorisko druhý den bylo již za účasti Harryho a Petra. Obrovský vodopád ve Velkém Kysel'u jsem osobně ještě neviděl dvakrát stejný, každý rok naroste jinak. Tak jsme si ho s Bobbym na rozlezení vysólovali. Poté, roztrénováni, jsme se již bez obav mohli navázat na lano. Všichni z něj byli tuším nadšeni, hlavně Petr, který lezl prvně v životě a na vlastní kůži se tak mohl přesvědčit, že kloubem prsteníčku led neprorazí. Ani když se mu zvětší na dvojnásobek. Pouze Jitka se stále podivovala: "Já to asi lezu blbě, já vůbec nejsem omlácená." Malým Kysel'em jsme pak kolem roztrhaného jelena došli na vrch Suchej Belej a hajdy domů. Jana se přes den regenerace neflákala a obstarala Demänovku.
Zde si dovolím malou odbočku na téma Skřítkův zasloužilý spánek. Měl jsem to štěstí, že jsem byl osobně každou noc přítomen tomuto vznešenému obřadu. Jeho léta nemazaná cirkulárka (žádnej Mauntfíld od Bédi Trávníčka) se se vší vážností rozeznívala s každodenním západem slunce, aby pouze občas laškovně zareagovala na mlaskání okolí a konečně trvale utichala toliko s ranním probuzením svého důstojného pána. Zábavné večery, kdy osazenstvo celého pokoje s vytřeštěnýma očima mlaskalo, hýkalo, šklebilo se a syčelo, a snažilo se tak zapudit temné symptomy ochablého hrtanového svalstva, zanechaly na všech spolubydlících trvalé stopy. Skřítek se zapojil pouze občas a to většinou pouze slovy : "Nemlaskejte pořád, tady se nedá spát." Osobně považuji za drobný zázrak, že si ani jednou v noci nepřišli stěžovat nazlobení obyvatelé romské kolónie ze 4 km vzdálených Letanoviec. Každý den však očekávám obsílku od Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kde předpokládám několik došlých udání.
Středeční odpočinkový den jsme se autem dokodrcali na Dedinky, kam se většinou tak moc nedostanem a v poklidu si prošli Zejmarskú roklinu. Pekná, vela snehu, no ledopády hociaké rozteklé či čo. Halušky dobré, Šariš menej, Bažant viace než menej. Při cestě nazpět nás v autě totálně odrovnala kadence slovenské komentátorky místního rádia. Zkuste během 5 sekund říct pětkrát za sebou: "Čo hovoríš, že máš, keď nemáš." Komentátoři na Slovensku jsou pravděpodobně placený od slova.
Závojový vodopád v Sokolej doline další den byl odměnou za trochu obtížnější a delší přístup. Dal se lézt úplně celý, nejvyšší poklopenou část jsme však z důvodu ušetření maček a cepínů vynechali (příliš slabá vrstva ledu). Někomu se víc líbil spodek, někomu víc hořejšek, tak už to holt v životě bývá. Osobně musím říct, že jsme si dal spodek dvakrát, Bobby byl zase furt nahoře. (Jitka tentokrát nelezla.) Když už jsme náčiní sbalili, popošli jsme 50 metrů a objevili další nádhernej ledopád, kterej v těch místech obvykle nebývá (v létě tam jenom kape trochu voda kolem žebříků). Neudrželi jsme se a už zase lezli. Odměnou nám byl noční návrat do Hrabušic. Ještě, že už jsme měli Glackou cestu poměrně našlápnutou. (Celkem jsme tuto 1,5h cestu nebo aspoň její část absolvovali během týdne 5x.)
Páteční poslední lezení ve Velkém Sokolu bylo opět jiné, v bočním ledopádě s pevným ale odlamujícím se ledem. Velký Sokol je nádherná dolina. Dlouhá cesta po červenej zpátky byla ale dost dlouhá. Potkávat ve tmě srnky a divoký prasata holt patří k údělu ledoborců.
Abychom nevezli zpátky lyže zcela neposkvrněné, vyrazili jsme s Jitkou a Bobbym v sobotu na běžkách Prielomem Hornádu na Tomašák. Jízda na ledu byla skvělá, některé plotny udržují na jedno odpíchnutí konstantní rychlost po ca. 50 m. Bohužel nelze zatáčet, brzdit, plužit, nic. Na výhlade na nás čekalo sluníčko, při cestě zpátky jsme v okolí kolónie důkladně namazali hnědym. Kousek za kolónií seděl na stromě obrovskej pták, jak říkala Jitka: "Takovýho jsem ještě neviděla." Tolik k tělocviku. Večer jsme konečně zašli do místní hospody a kavárny, což jsme zejména se Skřítkem pojali velmi zodpovědně a neflákali se. O cestě zpět do Čech skoro nic nevim.
Howgh! Z*

nahoru